Čtyři nohy valašského stolu

Chcete-li kulinární tradici Valašska shrnout do jedné věty, stačí sáhnout po starém přísloví, podle něhož jsou „zemňáky, špek, trnky a zelé, na Valachoch živobytí celé“. Je skoro s podivem, že existuje jenom jeden recept, v němž se všechny čtyři nohy, na nichž valašská kuchyně stojí, potkávají. A tím je právě tradiční polévka zvaná kyselica. Na rozdíl od kysela, které se dělá v Krkonoších a jeho základem je kvásek, na kyselicu záděl z prokvašené mouky nepotřebujete, kyselost si bere z nakládaného zelí.

Hlávky bílého zelí byly na Valašsku jednou z mála plodin, která na nepříliš úrodných políčkách vyrostla a naložit ho do kameninového hrnce bylo spolehlivým způsobem, jak si opatřit vitaminy až do jara.

S tím, jak zima postupovala a zásob ubývalo, bylo nakládané zelí součástí víc a víc pokrmů a kyselica stála na stole stále častěji. Možná na ni sázely hospodyně tak často i proto, že patří k jídlům, jichž se nepřejíte. Dá se udělat jako lehká zelňačka na rychlý oběd, ale taky v hutné sytící podobě, ingredience se mohou pohybovat od čtyřech základních až po nějakých deset dvanáct surovin. A to ani nemluvím o rozdílech v kořenění: jak říkala už tetička Sušilová, autorka folkloristického spisu Valašský rok: „co hospodyně, to kyselica“. O obecné oblibě kyselice mezi Valachy hovoří i fakt, že v nejedné domácnosti bývalo na stole o vánočních svátcích. A to právě ve své nejkošatější variantě se sušeným ovocem.