Na kulinární barikádě

Statistik Nat Silver dokázal opakovaně předpovědět výsledky amerických voleb a šel na to přes jídlo. Součástí jeho metodologie byl poměr kaváren Starbucks a diskontních supermarketů Walmart v jednotlivých státech USA. Bylo-li v daném státě více těch prvních, indikovalo to převahu prodemokratických velkoměstských liberálů, silná pozice Walmartů naopak značila plebejský konzum typický pro část chudších republikánských voličů.

„Dnes to, co jíme, vyjadřuje mnohem víc než jen naše chutě,“ vysvětluje francouzský semiotik Roland Barthes v eseji Towards psychosociology of comtemporary food consumption. „Jídlo je zhmotněním našich individuálních předsudků a zároveň prvkem kolektivní imaginace rámující komunikaci.“

Pivní propaganda

Jak silným je jídlo symbolem a jak moc skrze něj sebepotvrzujeme své hodnoty, pochopila většina populistických politiků. Skrze jídlo dokážou hrát na city voličů, jak na cimbál.

Jen málokterý předmět denní potřeby umí tak roznítit vlastenecké pocity, jako jídlo či nápoj považovaný nějakým způsobem za „náš“ či dokonce národní.

Právě toho populisté využívají, aby vytvořili iluzi, že jsou jako jejich voliči. Stačí se s tím správným pokrmem vystavit na sociálních sítích. „Cvičím, abych mohl jíst. Miluji štrúdl,“ vyznal se v říjnu na Facebooku Andrej Babiš.

Miliony eur, které v minulosti utopil ve své neprosperující michelinské restauraci, přemazává Babiš ve vědomí svých voličů fotkami s řízky či bublaninou….no a samozřejmě se synonymem češství: pivem. Nic českého politika neprodá líp než orosený půllitr v ruce.

Babiš v tomhle není sám, v lidovém stylu se pomocí kulinární symboliky tradičně prodával i absolvent elitních škol a britský expremiér Boris Johnson. Během posledního dne jeho vítězné volební kampaně v roce 2019, bylo osm z jedenácti fotek na Johnsonově Instagramu věnováno jídlu: mezi jinými klasické anglické snídani. Takhle rámoval celou kampaň, nechyběly pravidelně dávkované snímky s pintou anglického piva.

V pivní propagandě mu tehdy zdatně sekundoval pravicový Nigel Farage, který přitom taktně zamlčel, že má stopku ve své domovské hospodě. Vykázali ho poté, co majitele podniku naboural při jízdě v opilosti.

Zaostalý cukr

Jídlo je výrazným a jednoznačným způsobem, jak rámovat komunikační situace, jak vyjádřit, kdo jsme. Když se exprezident Zeman prezentuje jako milovník gothaje s cibulí, hlásí se k jiným hodnotám než kdyby byl vyhlášeným konzumentem humrů.

Jídlo je sice naše primární potřeba, ale může mít velmi strukturovanou podobu, což často dané jídlo či nápoj vzdaluje od jeho objektivních charakteristik.

Roland Barthes v téhle souvislosti zmiňuje kávu. Ta sice tělo probouzí a pobídne k činnosti, paradoxně ji máme ale skrze kulturní nánosy a komunikační rámování, spojenou s relaxací. Káva se stala synonymem pauzy, možnosti na chvíli vydechnout, symbolem setkání. Jít na kafe neznamená si společně zvýšit tlak, ale strávit spolu v klidu čas. „Káva se stala ze substance, tedy objektivní látky, něčím, co je definováno okolnostmi, při nichž se používá,“ popisuje mechanismus Barthes.

Jídlo tady víc než ono samo, vnímáme coby reprezentanta nějaké situace, nějakého kontextu. „Jídlo tak tvoří svébytný systém a rámec komunikace,“ dodává semiotik.

Je třeba dodat, že rámování konkrétních jídel není pevně a navždy ukotvené. Kupříkladu hnědý chleba, který dřív asocioval stravu nižších tříd, je dnes synonymem pro uvědomělé konzumenty, tedy ty líp situované. Jeho nákupem symbolicky stvrzují svou pozici střední třídy dbající na své zdraví.

Podobné je to s bílým a hnědým cukrem. Španělský kulinární antropolog Jesús Contreras před časem pro deník El País vzpomínal na svoji čtyřicet let starou návštěvu Peru, kde mu nabídli ke kávě hnědý cukr. „To je typický znak rozvojové země,“, komentoval to tehdy jeho evropský kolega. „V osmdesátých letech, se Španělsko snažilo vymanit ze svých rurálních a zaostalých okovů a bílý rafinovaný cukr byl synonymem modernity a industrializace,“ interpretuje situaci zpětně Contreras, pro něhož je úsměvné, že o čtyři dekády později se naopak ztělesněním sofistikovanosti a modernity stal cukr hnědý.

Brouk versus steak

Právě tahle silná identifikace politiky, předsudků a sociálních kategorií s jídlem ve smyslu symbolu, vytváří nejen společenské sepětí nad národními pokrmy a nápoji, ale taky staví různé kulinární barikády a vytváří animozity.

V Česku s tím začal Václav Klaus svým legendárním škatulkováním jídla na levicové a pravicové. Pozitivní „pravicovou“ nálepku od něj dostal v roce 2004 vepřový řízek a čokoládový krém, naopak se vymezil vůči „levicovému“ kuřecímu řízku a balené neperlivé vodě. Když s ním dělala o pět let později rozhovor nad obědem Alena Plavcová z Lidových novin a objednala si salát, označil její volbu za „levicovou úchylku a antijídlo“.

Dětinské dělení pokrmů, jakým se prezentoval stárnoucí český ekonom, dnes můžeme sledovat ve světovém měřítku. Američtí levicoví demokraté bývají kupříkladu hanlivě označování za „popíječe latté“ či „požírače sushi“.

Politické barikády přetavené do kulinární podoby v posledních letech taky hodně pracují s binaritou masojedů a veganů. Levicové kruhy se obrňují na bezmasých pozicích, konzervativní na steakových.

Výsledek často bývá pozoruhodný a leckdy překročí i symbolickou rovinu. Třeba v případě, kdy konzervativně-antiveganští aktivisté v londýnském Soho zkonzumovali syrovou veverku na půdě veganské prodejny.

Na sousedním Slovensku zase gastronomické barikády staví Kotlebovec Milan Mazurek, který děsí okolí vizemi světa bez aut a masa: „Ekofanatická agenda způsobí, že lidé místo masa budou muset jíst jen nějaké kobylky a nebo červy. Fakt máme jíst brouky?“ bouří k svému publiku na Youtube.

„Každodenní stravovací návyky vytvářejí a reprodukují třídní identitu,“ shrnuje téma stručně sociolog Pierre Bourdieu ve své Teorii jednání. A stejně tak jídelní zvyky vytvářejí a reprodukují politickou identitu. Často s odkazem na (obvykle velmi vágně definované a značně idealizované) tradice našich předků.

Konkrétní pokrmy, ať je to sushi, smažení cvrčci nebo kuřecí řízek, se najednou z pouhého jídla stávají institucí, ztělesněním identity a symbolem A někdy dokonce i nadávkou.

Tenhle text vznikl pro český Deník N, kde najdete i další moje články.